Hry z druhé světové války nikdy nepatřily mezi moje srdcovky a CALL OF DUTY: WWII je první díl ze série, který jsem hrál. Hlavním důvodem je synovec, co ví o druhé světové první poslední a po hře dlouho pošilhával. Takže vlastně nejsem cílovka. Jen strejda, co si předem zahraje hru, aby zjistil, zdali tam není něco škodlivého. Posléze jsem zjistil, že to bylo zbytečné, protože synovec, ačkoliv to nikdy nehrál, zná každou zkrvavenou mrtvolu z letsplayů. I když tak zbytečné to nebylo. Dohrál jsem to s přehledem ostříleného first person shooter veterána odkojeného Doomem a Quakem a mám první zářez z akční druhosvětové válečné řežby hry tohoto typu.

K příběhu kampaně. Jste Ronald Daniels, člen mechanizované pěchoty, konkrétně 1st Infantry Division. První mise a první nasazení je v akci, která vstoupila do legend. Operace Neptun, Den-D nebo také vylodění v Normandii. Jste vrženi přímo do nejbrutálnějších jatek své doby. Hned první chvíle ve hře prožíváte chaos války v celé jeho nahotě. Nemáte ještě v ruce plně ovládání a jste v té nejostřejší akci. Když tak na to vzpomínám, super úvod. Jakmile se rozkoukáte a trochu zjistíte, jak hra funguje, už likvidujete bunkry, do kterých se stahují nacisté. Příběh vás pak vede dál přes operaci Cobra až k osvobození Paříže. Podíváte se i do Arden, na bitvy o Ludendorffský most a celá hra je zakončená osvobozením koncentračního tábora.

Celou dobu vás provází několik kamarádů, kolem kterých je napsaný jakýs takýs scénář. Bohužel vzhledem k tomu, že celou hru jde dohrát za šest až devět hodin, pokud jste tedy  alespoň trochu ostřílení, tak není moc prostoru si k těmto postavám opravdu najít nějakou cestu. Příběh, který je protkán i několika vzpomínkami, se vám snaží přiblížit hlavní postavu nejen skrze vztahy na bojišti, ale i díky několika flashbackům i dávné noční můře Ronalda Danielse. Celkem dobře chápete, o co se hra snaží, ale nějak to na mě prostě nefungovalo, byť kvalita veškerých příběhových „filmečků“ je naprosto úžasná a hra v tomto ohledu téměř vůbec nezestárla, byť vyšla v roce 2017. Kde působí trochu oldschoolově, jsou herní mechaniky, kterými přiznaně odkazuje na hry o dekádu starší.

Pochválit lze rozhodně hudbu, která napomáhá „filmovosti“ celého zážitku. Ve výsledku jsem si užil i „superhrdinský“ scénář, ve kterém není nouze o vzrušující scény, při kterých kolem vás v jedné scéně například létají vagóny vykolejeného vlaku. Jinými slovy je to až příliš okatě předramatizované.

Už jsem zmínil příběh. Ten je z mého pohledu do hry naroubován přeci jen „trochu násilně“, protože se přece potřebujete nějak identifikovat s hrdinou. Silná story prodává. Tady se místy tlačí na pilu přeci jen trochu moc a naopak v místech, kde by se nějaké to ždímání emocí nabízelo, silnější tlak na vyprávění chybí. Díky tomu některé momenty zdaleka nevyznívají tak, jak by měly. Konkrétně osvobození koncentráku mohlo být podáno s mnohem hlubším zážitkem a kontextem a stejně tak závěr hry. Mimochodem 1st Infantry Division nakonec osvobozovala i západní Čechy, takže to, že ve hře není osvobozování Chebu, Plzně nebo klidně i Sokolova, beru za naprosté promrhání potenciálu!

Povzdechnout si musím i nad nascriptováním jednotlivých scén, kdy se povinně čeká na vás, jako by se bez vás další postup opravdu neobešel. Chápu, že je to v jistém ohledu nejjednodušší princip a je používám u celé řady jiných her, nicméně tady je to opravdu do očí bijící. To samé lze říci o umělé inteligenci nepřátel, která postrádá jakoukoliv sofistikovanost.

Ovšem abych jen nekritizoval, výlet do roků 1944-1945 jsem si užil. CALL OF DUTY: WWII v mnoha ohledech dokáže zprostředkovat náhled do událostí konce války velmi výmluvně. Pomáhá k tomu výtečná grafika, opravdu skvělé filmové předěly při hraní, i třeba to, že se vám zdraví automaticky neobnovuje, jako je to u velké spousty her v současné době. Příběh mohl být lépe a důkladněji odvyprávěný a klidně i delší, aby vám hlavní postava i okolní postavy více přirostly k tělu. Celkově vzato silně nadprůměrná hra, u které zamrzí možná hlavně ta délka kampaně (multiplayer ani zombie mód jsem nehrál).